Malý koutek poezie
 

Frank Lloyd Wright

24. září 2006 v 18:37 |  Architektura
"Televize - žvýkačka pro oči." F.L. Wright
1867 - Frank Lloyd Wright se narodil 8. června v Richland Center ve Wisconsinu jako první dítě Williama Russella Cary Wrighta a Anny Lloyd Jones Wrightové
1885 - Wright začíná studovat Univerzitu v Madisonu a pracuje pro Allana D. Conovera, profesora inženýrství
1887 - odchází z Madisonu do Chicaga, pracuje v kanceláři Josepha L. Silsbee a příležitostně u Adlera a Sullivena
1889 - sňatek s Catherine Lee Tobinovou
1890 - Wright zastává funkci hlavního architekta obytných budov u Adlera a Sullivena
1891 - narození syna Franka Lloyda Wrighta Juniora
1892 - Wright odchází od Adlera a Sullivena
1893 - otevírá vlastní architektonickou praxi v Chicagu
1894 - 1. výstava Wrightova díla v Chicago Architectural Club.
1896 - Wright publikuje svůj manifest Work Song
1897 - Wright stěhuje svůj ateliér do Steinway Hall v Chicagu
1901 - Wright předčítá přednášku The Art and Craft of the Machine v Hull House v Chicagu
1904 - účast na architektonické výstavě v Saint Louis
1905 - Wright a jeho žena podnikli první cestu do Japonska společně s Wrightovými klienty Ward Wilitsovými. Wright začíná sbírat a prodávat japonské tisky.
1906 - vystavuje svou sbírku tisků Hiroshige v Art Institute v Chicagu
1908 - německý filizof Kuno Francke navštívil Wrighta v Oak Parku, zahájení prací na Wasmuthově portfoliu
1909 - Wright opouští rodinu a společně s Mamah Borthwick Cheney odjíždí do Evropy
1910 - cesta do Berlína a do Fiesole, příprava knihy Ausgefuehrte Bauten und Projekte vydané ve stejném roce Ernstem Wasmuthem v Berlíně
1911 - návrat do Ameriky, budování nové rezidence Taliesin ve Spring Green ve Wisconsinu
1913 - návštěva Japonska za účelem dohody zakázky na Imperial Hotel v Tokiu a nákupu japonských tisků pro americké zákazníky
1914 - Julian Carlson zabil Mamah Cheney a dalších 6 obyvatel Taliesinu, který poté zapálil
1915 - Wright otevírá kancelář v Tokiu
1922 - Wright otevírá kancelář v Los Angeles; rozvod s Catherine
1923 - zemětřesení zničilo většinu budov v Tokiu, Imperial Hotel neštěstí přestál bez úhony; sňatek s Miriam Noelovou
1924 - setkání s Olgivannou Lazovich Hinzenburg
1925 - další požár Taliesinu; narození dcery Iovanny
1926 - Wisconsinká banka zabavuje Taliesin pro Wrightovu zadluženost; Wright s Olgivannou jsou zadrženi u Minneapolisu
1927 - Wright publikuje sérii článků In the Cause of Architecture publikovaných v The Architectural Record; rozvod s Miriam Noelovou
1928 - sňatek s Olgivannou Hinzenburg
1929 - v důsledku krachu na newyorské burze Wright ztrácí důležité zakázky
1930 - Wright přednáší na Princeton University a své přednášky publikuje v knize Modern Architecture
1931 - výstava Wrightova díla putuje z New Yorku do Amsterodamu, Berlína, Frankfurtu, Bruselu, Milwaukee a Chicaga
1932 - Wright zakládá Taliesin Fellowship a přestavuje pro něj Hillside Home School; publikuje Autobiografii a Zmizelé město; výstava International Style v MoMA v New Yorku
1934 - Wrightův ateliér zahájil práci na projektu Broadacre City; vydáno 1. číslo Taliesinu, časopisu vydavatelství Taliesin Press
1935 - kompletní projekt Broadacre City je prezentován na Industrial Arts Exposition v Rockefellerově Centru v New Yorku
1937 - Wright společně s Bakerem Brownellem publikuje Architecture and Modern Life
1939 - pozvání do Londýna, přednášky na The Sulgarve Manor Board jsou později vydané pod názvem Organická architektura
1940 - výstava The Work of Frank Lloyd Wright v Museum of Modern Art v New Yorku
1951 - Wright se svými spolupracovníky uspořádali výstavu mistrova díla Sixty Years of Living Architecture, výstava byla zahájena v Palazzu Strozzi ve Florencii; Wright otevírá kancelář na západním pobřeží v San Franciscu
1952 - požár zničil část Hillside Home School ve Spring Green
1953 - Wright publikuje The Future of Architecture a In the Cause of Architecture
1954 - publikace The Natural House
1956 - starosta Chicaga Richard Daley ustanovil 17. říjen "dnem Franka Lloyda Wrighta"
1957 - Wright je pozván do Baghdadu, aby navrhl tamní operu, kulturní centrum, muzeum, univerzitu a budovu telekomunikací; publikace A Testament
1958 - publikace The Living City
1959 - Frank Lloyd Wright umírá 9. dubna
Fallingwater - Dům pro Edgara J. Kaufmanna, Bear Run, USA
Vodopád, název který dal domu jeho architekt - F.L.Wright, je bezpochyby nejslavnější moderní obytný dům na světě. Každý rok ho navštíví přes 75 000 lidí. Dům se nachází hluboko v lesích na břehu horské bystřiny Bear Run v jihozápadní Pennsylvánii.

V roce 1935, kdy končila v Americe hospodářská krize, bylo již Franku Lloydu Wrightovi 68 let. Vlastní praxi vykonával 43 let a navrhnul stovky staveb, mimo jiné i slavné vily v prérijním stylu. Působil ve Wisconsinu, kde zbudoval své sídlo a ateliér Taliesin, manifest svého pojetí architektury. V Taliesinu zřídil v roce 1932 Taliesin Fellowship, svéráznou podobu školy architektury. Jedním z jeho studentů byl mladík Edgar Kaufmann, Jr., který nastoupil do Taliesinu v roce 1934. Jeho otec, Edgar Kaufmann, byl jedním ze zakladatelů Kaufmann Store v Pittsburghu, obřího obchodního domu s pánským oblečením.
Když na sklonku roku 1934 navštívili rodiče Kaufmannovi svého syna, Kaufmann senior dohodnul s Wrightem spolupráci na několika projektech, mimo jiné i na projektu rodinného výletního sídla, které mělo nahradit stávající provizorní dřevěnou chatu. Když Wright navštívil místo na břehu Bear Run, byl uchvácen. Kaufmannům patřilo rozlehlé území kolem říčky Bear Run, poněvadž již v roce 1913, poté co získali většinový podíl ve firmě, sem umístili rekreační středisko pro své zaměstnance. Sami později koupili dalších 1914 akrů na horním toku.
Wright nechal lokalitu pečlivě zaměřit a vrátil se do Taliesinu. Poté 9 měsíců bez jediné skici přemýšlel o projektu. Jak sám říkával, dokud nevím, co budu kreslit, tak nekreslím. Ostřiči tužek - Bob Mosher a Edgar Tafel - vzpomínají, jak jednu neděli zazvonil v Taliesinu telefon a na druhém konci v Milwaukee sděloval Edgar Kaufmann Wrightovi svůj záměr navštívit jej a podívat se, jak jsou práce na projektu Vodopádu daleko. Wright klidně prohlásil, ať se Kaufmann zastaví, že plány jsou již připraveny. Přitom však neexistovala ani jedna skica. Wright nechal Vodopád uzrát ve svých myšlenkách do poslední možné chvíle a poté jej nakreslil za dvě hodiny. Začal u půdorysů, které rýsoval na jeden papír vždy jednou barvou pro každé patro, poté nakreslil řez a nakonec jižní pohled na dům a vodopád. Výkresy se zdály Kaufmannovi poněkud hrubé, nicméně základ nejslavnějšího domu byl položen.
Stavebník měl zpočátku obavy z domu vznášejícího se nad vodopádem, avšak Wright jej přesvědčil: "Chcete přece žít s vodopádem, ne jen s pohledem na něj, vodopád se stane součástí vašeho domu." Wright vsadil na úzký kontakt domu s vodopádem, s jeho nekončícím šuměním a byla to správná volba. Stavba mohla započít.
Na Vodopádu vyniklo Wrightovo konstrukční myšlení, antigravitační železobetonové terasy letí nad vodopádem, kamenné stěny celou kompozici poutají zpátky ke skále. Wright dospěl ke konečné formě domu na základě svých předcházejících projektů, nejednalo se o žádné zjevení, ve Vodopádu Wright dokázal geniálně spojit své dosavadní úvahy do jedinečného výsledku. I zde se ukazuje, že architektura je především cesta. Asymetrie, kontrast, proporce, kontinuita, příroda - to jsou hlavní znaky domu.
Svou funkcí se řadí Vodopád k luxusním víkendovým sídlům. Rozlehlá společenská místnost s krbem a pronikajícím skalním masivem - srdce celého domu, okouzluje celé generace architektů. Schody ústící přímo do potoka, zasklení bez svislých sloupků a další Wrightovy finesy dokreslují atmosféru díla.
Povstavší z pouště - Taliesin West
Zapadlý v poušti, zamlžený v oparu rozehřátého vzduchu, jehož teplota má něco přes 40°C. Slunce zde nezná slitování. Každá živá bytost touží po stínu. Zvrásněná drsná krajina, charakteristická trčícími komíny nahé horniny zbarvené do ruda, doprovází majestátní solitéry, kde nejznámější a nejčetnější z nich dosahují výšek šesti až dvanácti metrů a váží (napuštěné) přes deset tun. To je Taliesin West, dílo Franka Lloyda Wrighta, v Údolí slunce ve státě Arizona (300 km od Grand Canyonu). Vzdělání bylo součástí odkazu rodiny Wrightů. V roce 1886 jeho tety Jane a Nele Lloyd Jonesovy založily Hillside Home School (rodinnou školu) ve státě Wisconsin. Tato škola fungovala na principu spojené teorie a praxe, která se radikálně lišila od všech soudobých metod ve školství. Filosofie školy ovlivnila mladého Franka Lloyda Wrighta. Ten pro ni později navrhl nové budovy. Wright se přestěhoval do Chicaga v 19 letech, jeho učitelem a zároveň zaměstnavatelem byl Louis Sullivan.
Jako osamostatnivší se nezávislý architekt začal vychovávat novou generaci mladých architektů ještě tradiční cestou, jakou poznal u Sullivana. V roce 1932 Wright se svou ženou Olgivannou založil vlastní školu pro šíření jejich filosofie a s jejich pojetím chápání architektury a designu. Škola, kterou nazvaly Taliesin West Fellowship, zajišťovala výuku v celé odborné šíři za plné integraci všech aspektů studentského života. K dosažení takovéto komplexní výuky vytvořili učební program, úzce propojený s Wrightovým architektonickým ateliérem a komunitou rezidentů v Taliesinu. Studenti, oslovovaní Wrightem učni, tak určitou část života trávili v symbióze se životním stylem jejich mistra.
Studenti přicházeli do Taliesinu ze všech koutů USA i ze zahraničí. Na počátku museli všichni přiložit ruku k dílu při budování Taliesinu. Pod Wrightovým vedením žáci a místní řemeslníci opravili a modifikovali budovy Hillsideské školy. Důraz při studiu byl kladen na ateliérovou tvorbu a konstrukci. Učni se však během studia zabývali hudbou, malbou, plastikou, filosofií a řemesly. Ze širokého výčtu nelze opomenout zahradničení a vaření. Po Wrightově smrti v roce 1959 se starší členové mistrova ujali odkazu organické architektury a založili společnost Taliesin Architects, Ltd. Učební program byl uznán státem Arizona v roce 1985 jako škola architektury.
Wrightova dlouhodobá posedlost pouštní krajinou se traduje od jeho první návštěvy v roce 1927, když byl pozván, aby pomohl se stavbou Arizona Biltmore hotelu ve Phoenixu jako konzultant a poradce hlavnímu architektovi stavby Albertu Chase McArthurovi. Mnohem důležitější bylo však setkání Wrighta s podnikatelem Alexandrem Chandlerem, provozovatelem hotelů. Chandler přišel za Wrightem s nabídkou, aby navrhl hotelový komplex San-Marcos-in-the-Desert. Wright začal na projektu pracovat v roce 1928. Tu zimu opustil Wisconsin se sedmi řemeslníky a rodinou a usadil se v táboře Ocotillo poblíž města Chandleru (založeného podnikatelem toho jména). Tento řemeslně do detailu provedený komplex postavený na dřevěných rámech se stal prototypem pro Taliesin West, který byl započat o deset let později, dlouho poté, co Chandlerův projekt hotelového komplexu San Marcos došel bankrotu po krachu na newyorské burze v roce 1929. Pozemek pro Taliesin West byl vybrán severozápadně od Phoenixu u města Scottsdale. Od roku 1938 Wright a jeho žáci z Taliesin North začali pravidelně dojíždět v zimních měsících do poušti, aby zde postupným rozvojem budovali nový areál.

Hlavní hmotu stavby tvoří zdivo z pouštního kamene vázaného na maltu. Zastřešení zajišťují rámy ze sekvojového dřeva. Mezi ně je vypnuto plátno, které rozptyluje silné intenzivní světlo z exteriéru na přijatelnou mez. Podélná osa komplexu je členěna výraznými příčnými kosenými rámy, které stavbě dodávají dynamičnost a lehkost. Celé měřítko stavby je mnohem šetrnější vzhledem ke svému okolí. Další kvalitou stavby je její materiálová skladba. Wright si zde vystačil se třemi bazálními materiály - kámen - dřevo - textílie. Zdivo z pouštního kamene je použité na podezdívku, terasy nebo na obvodové zdivo. Téměř mistrovský je nerušivý přechod z exteriéru do interiéru. Uvnitř jsou stěny ponechány "brutto" v přírodním neomítaném provedení. Interiéry jsou doplněny v pojetí Arts and Crafts koberci, vlněnými textíliemi a keramikou, specielně navrženými pro tuto stavbu. Stavba je zasazena do krajinářsky upravené zahrady plynule přecházející do poušti. Wright zde měl jasnou snahu uvést stavbu do symbiotického souznění s okolní drsnou a panensky krásnou přírodou. Tomu se snažil napomoci mj. i zpochybněním tektoniky našikmením zdi , navozující dojem skalního útvaru charakterizující zdejší krajinu. Horizontální forma stavby je zde nejen víc než účelná, ale zároveň vyjadřuje velkou dávku pokory před zdejší drsnou a surovou přírodou.

Steven Holl

24. září 2006 v 17:01 |  Architektura
Steven Holl se narodil v roce 1947 v Bremertonu (stát Washington) jako nejstarší syn Myronovi a Heleně Hollovým. Absolvoval University of Washington v nedalekém Seattlu. Jeho první realizací byl dům pro své rodiče na břehu Manchester Bay v polovině sedmdesátých let.
Do té doby stavěl jen spousty dětských úkrytů na stromech , pevností na zemi (dokonce i pod zemí). Přibližně před rokem se vrátil do svých dětských let a postavil si podobné útočiště na okraji pozemku svých rodičů. Jeho návrh vypadá jako pevnost s vypouklým světlíkem matně připomínajícím periskop.
V roce 1970 obdržel stipendium k ročnímu studiu v Římě, kde se opravdu začal zajímat o architekturu. Bydlel nedaleko Pantheonu, do kterého chodil každodenně po řadu měsíců. Sledoval jak světlo putuje prostorem katedrály skrz okulus. Vnímal jak světlo a jak počasí mění texturu interiéru a pocity člověka.
Rok 1976 strávil studiem a učením na Architecture Association v Londýně.
V roce 1977 založil v New Yorku vlastní architektonickou kancelář v převážně neobsazeném obchodním domě s výhledem na hřbitov. Kancelář bez teplé vody se stala i jeho domovem. Nemaje zakázky začal učit na Parson School of Design, kde dostal svou první skutečnou realizaci, letní domek pro otce jednoho ze svých studentů.
V roce 1989 začíná učit na Columbii a vydává jednu nejlépe se prodávajících architektonických knih v historii vůbec - Anchoring.
Zatímco mluví bez obalu a přímo, o architektuře píše poeticky a dlouho hledá slova.
Storefront for Art and Architecture je umělecká galerie založená roku 1982 v New Yorku
Spoluprací architekta S.Holla s umělcem Vito Acconci vznikl o jedenáct let později výstavní prostor, který invenčně využil několik zbytkových metrů podél chodníku. Jejich projekt nahradil stávající fasádu přízemí domu kompozicí dvanácti nepravidelně tvarovaných panelů otočných podél horizontální nebo vertikální osy, které dokážou propojit celou galerii s ulicí nebo ji v noci naopak kompletně zabednit. Projekt smazává hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Otočné panely dávají fasádě neomezený počet podob.
Bellevue Arts Museum, USA
Američané mají rádi příběhy a ten o pravidlu pravé ruky, o třech zakřivených galeriích a idylickému soužití umělců, gelerie a návštěvníků na třech patrech se jim dostatečně zamlouval, aby vynaložili 23 milionů dolarů na 36.000 čtverečních stop nevelké muzeum bez vlastní stálé expozice. Tak se zrodilo v malém provinčním městečku bez řádné architektonické soutěže muzeum.
Dobrá stavba na špatném místě. Pokud vás při návrhu stavby na čtvercové parcele omezují obří supermarket, 12-ti sálové multikino, 22-patrový rezidenční věžák a parkoviště, tak je jakýkoliv výtvor shozen a "dwarfed".
Rudý betonový blok s viditelnou strukturou dřevěných špalíků (určitě se nejednalo o bednění, ale spíš o umělecký projev), sklo a ručně broušené hliníkové plechy jsou třemi dominantními materialy této stavby, které pokračují v příběhu Holla zvaném Tripleness.
Pro navození nejvěrnější atmosféry bylo použito obrovských modelů a nejmodernějších počítačových programů. Výsledkem jsou černou plachtou zakryté prosklené plochy, protože se tam kvůli slunci nedá vystavovat.
Kiasma, Finsko
Čtyřicet let se nesčetně organizací snažilo založit Muzeum soudobého finského umění. V roce 1990 bylo konečně založeno jako část Finské národní galerie a po následujících osm bylo nuceno živořit v malých a nevyhovujících prostorách Atenea. V roce 1993 byla městem Helsinky vypsána veřejná soutěž, které se zúčastnilo přes 516 návrhů (trochu xenofobně byla otevřená pouze severským, pobaltským a vyzvaným světoznámým architektům jako Coop Himmelb(l)au, Álvaro Siza, Kazuo Shinohara, ...), kterou nakonec vyhrál Steven Holl se svým projektem nazvaným "Chiasma, propletení hmoty budovy s geometrií města a krajiny".
Pro budoucí stavbu byl vybrán záliv Töölö, položený v centru města v blízkosti Alvar Aaltovy Finlandia Hall, Eliel Saarinenovy železniční stanice a sochy polního maršála C.G. Emila Mannerheima (největší hrdina občanské války). Paradoxně nejmenší z těchto tří objektů dělal největší překážku (útoky ze strany tisku, radních i veřejnosti).
Na dvojzakřivený propletenec byla použita hromada oceli, zinku, skla a černě lesklý beton.
Problém kvalitně a rozptýleně osvětlit 25 výstavních sálů v pěti poschodích nedělalo Mistrovi žádných obtíží a dokázal "svým" světlem navodit chladivý a osvěžující pocit návštěvníků uvnitř. Naopak z venku se budova v téměř vždy zatažených Helsinkách tváří jako zářivý červ.
Vstupní hala je synonymem původní myšlenky, hlavním komunikačním prvkem a nejfotogeničtějším prvkem interiéru. Kiasma byla prvním z projektu přestavby celého zálivu Töölö a další slibné stavby se v jejím okolí začínají rodit.
Kaple svatého Ignáce, USA
"Poprvé v životě se mi stalo, že jsem si nebyl schopný stavbu v mysli uchovat a představit. Jistě, že se jedná o pískovcově zbarvený betonový box s náhodně, vědecky nebo umělecky nahozenými patvary na střeše. Ale pokud člověk vejde dovnitř, tak se otevírá naprosto úžasný prostor, kde musí statik úpět a smrtelník nalézt Boha. A to jsem se zatím nezmínil o světle, kterým je Steven Holl proslaven (nebo on proslavil světlo?).
Měl jsem možnost navštěvovat stavbu v každou denní dobu, v každém počasí, v každé roční podnebí, a vždy světlo navozovalo uvnitř jinou atmosféru. Nejlépe ji však podnebí znalý nedaleký rodák navrhl, aby vypadala za deště. Beton dostane sytou žlutou barvu, plechová střech se skelně leskne, zatažená obloha utlumí efekt barevných skel a všude se line medové světlo z primitivně vzhlížejících ručně tvarovaných lamp.
Také jsem objevil krásu hraní si s materiálem až do absurdna: povrch z včelího vosku v Kapli usmíření, profilované sklo s náměty, dlabané vstupní dveře z aljašského cedru a vroubkovaná škrabková omítka a vůbec ze všeho je cítit člověk a jeho práce."
(Petr Šmídek, 2001)
Doplňující se barvy v kapli:
modrá › žlutá
žlutá › modrá
zelená › červená
červená › zelená
oranžová › purpurová
purpurová › oranžová
sedmou barvou je barva denního světla
 


Příroda za plotem aneb seznam nejkrásnějších ZOO u nás

24. září 2006 v 14:26
Význam zoologických zahrad se především v posledních letech značně změnil. Jestliže kdysi vznikaly jako zábavní parky, které mohly přinést i poučení o tom, jak divoká zvířata vypadají, dnes se zahrady zaměřují spíše na odchovy vzácných nebo ohrožených živočichů a snaží se jim vytvořit co nejpřirozenější prostředí. Protože lidská činnost stále zhoršuje situaci v divoké přírodě, jsou to právě zoo, odkud pak mohou být některá zvířata vracena zpátky do přírody. Je paradoxem, že některé druhy už dnes existují nebo se mohou rozmnožovat jen proto, že je kdysi lidé začali chovat v zajetí.
A nejde jen o odchovy zvířat, která žijí v zahraničí, jako byl třeba návrat adaxů do Maroka (na akci se podílela brněnská i olomoucká zahrada a program skončil v roce 1996). Nebýt odchovů v zoologických zahradách, z přírody v České republice by možná docela zmizela kdysi hojná sova pálená. Téměř dvě stě ptáků už vypustila Záchranná stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Moravě ve spolupráci s ostravskou zoologickou zahradou, na odchovu sov pálených pro návrat do přírody se také podílí ústecká zoo, děčínská, ale i další.
Odborníci z brněnské a pražské zoo už nějakou dobu sledují na jižní Moravě ohrožené populace syslů a ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR je v Brně připravováno zařízení pro jejich odchov s tím, že se pak mláďata vrátí do volné přírody. Ostrava připravuje projekt na rozmnožení vzácných orlů skalních. Z chomutovského zooparku byli zase odvezeni na Slovensko a vypuštěni zubři.
Zoologická zahrada ale také bývá místem, na které se lidé často obracejí, pokud najdou v přírodě poraněná zvířata. Ústecká zoo, ale třeba i plzeňská a další se tak mění i v centra pro handicapovaná zvířata. V Ústí se tak do přírody vrátily labutě, čáp, různé druhy dravých ptáků a každoročně tu na jaře vypouštějí desítky ježků, které sem tradičně lidé nosí na začátku zimy.
Zoo Praha
Má nejoblíbenější :)
Zoo Brno
Nová chovatelská koncepce této zoologické zahrady chce zdůraznit vliv vybraných geografických oblastí, jako jsou Beringova úžina, Wallaceova linie v Indonésii, poušť Kalahari či Karibik, vznik různých forem živočichů.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
S olomouckou zoo se podílela na programu návratu adaxů do přírody Maroka, dva kusy odešly v roce 1996. S pražskou zoo spolupracuje na programu návratu sysla obecného do české přírody. Program řídí Agentura ochrany přírody. Sleduje populace syslů v jihomoravských lokalitách, má připraveno zařízení pro jejich odchov s tím, že nově narozená zvířata budou vypouštěna do volné přírody.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
V lednu se narodili dva klokani rudokrcí, kteří nyní vystrkují hlavu z matčina vaku a začínají okusovat trávu. Surikatám se v březnu narodila tři mláďata, stejný počet mladých mají i vzácné čtyřrohé ovce Jákobovy. Samičku porodila i velbloudice Izis. Vidět můžete i dubnová mláďata jelenů milu.
V dětské zoo se od ledna do začátku dubna narodilo deset koz a tři ovce.
V zoo se letos už také narodily tři paovce, jeden pakůň a takin. Jeho narození je vždy považováno za chovatelský úspěch, protože takina odchovávají v Evropě jen čtyři zahrady. Je to kopytník připomínající bizona, jeho nejbližšími příbuznými jsou kamzíci a pižmoni. Zvíře je vzácné nejen v zoo, ale i v přírodě, kde žije už jen asi 5000 jedinců.
Zoo Děčín
Zaměřuje se na chov méně známých a vysoce ohrožených druhů, které se v ostatních zoo vyskytují zřídka.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoo Děčín odchovává mláďata sov pálených, které pak přenechává Záchranné stanici AVES Kladno. Ta dál řídí jejich návrat do volné přírody. Vloni tak bylo vypuštěno sedm sov pálených. Zoo chce podobně odchovat a vypustit také puštíky bělavé.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Mláďata lamy krotké, sovy pálené, majny Rotschildovy, prasete divokého. V zahradě přibyla i nově dovezená zvířata, jako je outloň malý z parku Monkey v Izraeli, makak chocholatý z londýnské zoo, kakadu žlutolící sumbský z Dublinu.
Zoo Olomouc
Hlavním zaměřením je chov a rozmnožování vzácných druhů zvířat.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Před deseti lety zoo spolupracovala na vypuštění antilop adaxů do národního parku v Maroku. Do přírody vypouští zvířata a ptáky, kteří se léčili ve zdejší stanici pro handicapované živočichy. Ta úzce spolupracuje se sokolníky, kteří v zoo působí.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
V letošním roce se narodila mláďata antilop přímorožců jihoafrických, samička hrošíka liberijského, tři drápkaté opice kosmani zakrslí, devět kotulů veverovitých, dva tamaríni vousatí, lemur běločerný a deset šakalů čabrakových.
Zoo Jihlava
Jihlavská zoo je domovem pro více než sto druhů exotických zvířat včetně druhů ohrožených vyhubením. Specializuje se na chov kočkovitých šelem, plazů a drápkatých opic.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
V současné době se nepodílí na žádném programu návratu zvířat do přírody, jsou tu ale chovány vzácné druhy zvířat, ve volné přírodě ohrožené.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Letos už se narodily téměř tři destíky mláďat od osmi druhů zvířat. Z nejvzácnějších jsou dva kaloni zlatí, jedni z největších létajících savců. Jejich domovem je ostrov Rodrigues v Indickém oceánu. Již tradičně se rozmnožili i miláčci zejména dětských návštěvníků - kozy kamerunské. A daří se opicím, návštěvníci mohou vidět dvojčata drápkatých opiček kosmanů běločelých, dvě mláďata tamarínů vousatých nebo mládě tamarínů pinčích. Přibyla i mláďata lemurů kata a lemurů rudočelých. Dalším přírůstkem opic je malá malpa hnědá.
Zoo Dvůr Králové
Zaměření zahrady nejlépe vystihuje
její motto: Nejlevnější výlet do Afriky.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoo je zapojena do řady programů na návrat zvířat do volné přírody, například v letech 1994-2005 bylo vypuštěno více než sto buvolů kaferských a přes dvacet antilop koňských do jihoafrických rezervací a privátních farem. V rezervaci v Tunisku, v místech, kde byli vyhubeni přímorožci šavlorozí, žijí dvě samice tohoto pohledného zvířete, narozené ve Dvoře Králové v roce 1999. Reintrodukován byl v roce 2002 i pár antilop vraných do národního parku na hranicích JAR a Botswany.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Dvě mláďata vzácných nosorožců dvourohých (narozená v prosinci 2005 a letos v lednu), tři mláďata tygrů ussurijských narozená vloni v říjnu, více než padesát mláďat různých druhů kopytníků narozených v letošním roce, například watusi, kudu malý, vodušky, antilopy losí, nyaly, přímorožci a pak letošní mládě hrošíka liberijského. Novým druhem chovaným poprvé v zoo jsou mangusty liščí.
Zoo Ústí nad Labem
Oficiální slogan ZOO ...pro každého něco... vystihuje to, že se zahrada snaží chovat co nejširší spektrum zvířat bez speciálního zaměření na určité druhy či oblast jejich výskytu.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zprostředkovaně se zahrada podílela na vypouštění sov pálených, odchovy byly dodávány do centra, které se zabývá jejich vypouštěním do volné přírody. Zoo také slouží jako centrum pro handicapovaná zvířata z volné přírody, která jsou pak zas vypouštěna zpět - v poslední době labutě, čáp, různé druhy dravých ptáků a každý rok asi 50 ježků.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Návštěvníci by si neměli nechat ujít mláďata zebry Hartmannové, velblouda dvouhrbého, nilgau pestrého, gibona černého nebo kočkodana diadémového, případně vzácné kočky slaništní. Mladé měl i osel somálský, lemur vari - obě barevné formy a jelen bělohubý. Nově do zahrady přibyl lev konžský, irbis a kočkodan Dianin i mara stepní.
Zoopark Vyškov
Specializuje se na domácí a hospodářská zvířata z celého světa
a velké přežvýkavce. Naleznete zde zvířata od morčete po velblouda.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoopark se zatím nepodílí na návratu některého živočišného druhu do přírody, v budoucnu se to nedá vyloučit.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Zajímavostí je gayal, zdomácnělá forma gaura žijícího v západní Indii a přilehlých oblastech. Je to jediné chované stádo v ČR. Prohání se zde i největší stádo fjordských koní v republice. Také jen zde je k vidění zakrslý skot zebu a největší plemeno osla poitouského.
Zoo Hodonín
Zdejší zoologická zahrada v současné době chová přes pět set kusů tuzemské i exotické
zvěře ve více než sto čtyřiceti druzích, přes sedmdesát ohrožených druhů světové fauny.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
V současné době se nepodílí na žádném programu návratu zvířat do přírody, jsou tu ale chovány vzácné druhy zvířat, ve volné přírodě ohrožené.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Odchov tukana obrovského, gibona lar, tamarínů žlutorukých, zebry Chapmannovy, velblouda jednohrbého, antilop a další. Zatím největším chovatelským úspěchem je umělý odchov orangutana sumaterského v roce 2000.
Zoo Plzeň případně Dinopark
Zahrada má zoologicko-botanické expozice, zoogeografické členění, jsou tu plazi, malá vzácná a neobvyklá zvířata.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoo a botanická zahrada zatím neuskutečnila žádnou reintrodukci, některé chované druhy by však pro budoucnost připadaly v úvahu, jako například přímorožec šavlorohý.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Vloni a letos se narodila dvojčata tygra ussurijského, lemur kata, jedenáct zmijí gabunských, čtyři varani černí, krajty zelené, makak lví, gueréza angolská, tučňáci, pelikáni, ara vojenský, pásovec štětinatý a naposledy dva velbloudi. Mezi novější druhy v zahradě patří irbis (od roku 2004) a chameleon obrovský (expozice Akva) nebo želvy obrovské.
Zoo Ohrada Hluboká nad Vltavou
Zahrada je známa především chovem evropských a euroasijských zvířat, která tvoří většinu z dvou set chovaných druhů, přibližně polovina patří k fauně České republiky. Nejvýznamnější chovatelskou aktivitou je specializace na ohrožené druhy. Exotická zvířata jsou pouze malou ukázkou fauny jiných zoogeografických oblastí.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Vypouštění puštíka bělavého středoevropského na Šumavu. Naposledy to bylo devět puštíků vloni v srpnu (4 ze zoo Ohrada, 3 ze zooparku Chomutov a 2 ze Stanice ochrany fauny Pavlov). Další vypouštění je plánováno na letošní léto.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Letos se tu zatím narodila kůzlata kozy holandské zakrslé, tři jehňata ovce ouessantské, kočkodani husarští, puštíci bělaví, sovy pálené, kalousi ušatí, mufloni, kočky divoké, nosáli červení. Další mláďata se očekávají.
Podkrušnohorský zoopark Chomutov
Specializuje se na chov fauny Eurasie (palearktu, který zasahuje i do severní Afriky).
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoopark se podílí na reintrodukčním programu zubra evropského a puštíka bělavého. Pár zubrů byl vypuštěn v říjnu 2005 v národním parku Poloniny na Slovensku, letos se pracovníci zooparku chystají vypustit další tři kusy, pravděpodobně na území Ukrajiny. Zoopark také odchoval tři puštíky bělavé pro národní park Šumava. Podílí se na vypouštění sovy pálené do volné přírody a na posílení populací hohola severního.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
V poslední době tu odchovali největší počet ibisů skalních (devět) a největší počet zubrů evropských. Narodilo se tu první mládě pižmoně, dvojčata tuleně kuželozubého a mláďata vzácné užovky stromové. Také mláďata orla mořského.
Zahrada je zaměřena na chov vzácných a ohrožených druhů zvířat světové fauny.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Zoo se zabývá návratem do přírody orlosupa bradatého, v květnu odvezli dvě mláďata do Vienna Breeding Unit v Rakousku s tím, že jedno bude vypuštěno v Andalusii a druhé v italských Aplách. Podílí se na výzkumném programu na záchranu posledních volně žijících oslů somálských v Eritreji a na kampani Zachraňme nosorožce (EAZA).
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Už v lednu přišla v této zoo na svět samička antilopy koňské a vzápětí paviána pláštíkového. Především děti asi budou obdivovat malou samičku takina čínského nebo mládě žirafy Rothschildovy, případně velblouda dvouhrbého. Na svět tu přišlo i několik koz kamerunských nebo malý pony shetlandský.
Zahrada se zaměřuje na chov vzácných a ohrožených druhů zvířat celého světa v kombinaci s botanickými expozicemi.
PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH
Podílí se na vypouštění do přírody sov pálených, sýčků obecných a v letošním roce se rozebíhá program na vypouštění orla skalního. Sovy pálené a sýčky vypouští pracovníci zoo ve spolupráci se Stanicí pro záchranu volně žijících živočichů v Bartošovicích na Moravě každý rok (u sov se jedná už o téměř 200 ptáků, sýčků byly necelé dvě desítky). Vůdčím subjektem vypouštění orla je záchranná stanice v Bartošovicích.
NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT
Je první zoo v České republice, která získala pár vzácných lemurů Sclaterových a pravidelně odchovává některé vzácné druhy primátů - makaka lvího, hulmana posvátného, kočkodana Dianina.



Já & fotografie

23. září 2006 v 11:54 | Snoopy |  Každý den s úsměvem :)
Náhoda tomu chtěla, a já začala prostupovat záhadami fotografie :)
Začalo to tím, když si přítel pořídil foťáček, spíš jenom tak pro radost, jako nástroj pro dokumentaci všech možných výletů, akcí, zážitků, zkrátka pro zachycení společných vzpomínek, aby nám vydržely co nejdéle. To víte, skleróza se jednou nekompromisně přihlásí o slovo :)
Nejdříve jsem ho nechala, ať si cvaká sám a jenom tiše i nahlas záviděla, jak se mu ten daný obrázek povedl. Postupem času, když se mu dařilo snad všechno co vyfotil, mě napadlo, že to musím zkusit taky. Jako správnou ženskou mě k tomu vedla především zvědavost, ale také fakt, že zatímco má maličkost se v paměti malého foťáčku objevovala pomalu, ale jistě, tedy spíše jistě a hodně rychle, snad ve všech možných i nemožných pózách, situacích, ať už vědomě či nevědomě, jeho osoba v tomto směru strádala. A to jsem přeci nemohla dopustit!
Zmocnila jsem se tedy toho malého ale šikovného přístroje a pro mého přítele začalo krátké pekelné období :) Nebylo chvíle, kdy bych bedlivě nestřežila každý jeho krok a pohyb v naději, že se stane něco, co se bude na fotce krásně vyjímat a co se mi podaří nějak šikovně zvěčnit :) Musím neskromně říct, že se pár takových úlovků našlo, byť je mi neustále předhazováno, že to byla čistá náhoda a že to zrovna štěstíčko letělo okolo a omylem si na mě na chvíli odpočalo :)
Nenechala jsem se ale odradit, a protože jsem sama chtěla vlastnit podobnou továrnu na obrázky, vydala jsem se pořídit si, k mé pozici amatéra za veliký peníz, podobnou věcičku na hraní. Poučena z minulosti, že člověk je tvor, který se na sebe na fotkách nerad dívá a nedokáže tedy nestranně posoudit celkovou kvalitu obrázku, jsem začala navštěvovat říši zvířat a rostlin. Ono, přiznejme si to, vypadá na fotce i sebeošklivější zvířátko roztomileji, než sebekrásnější zástupce lidí :)
Tak tedy fotím, fotím ráda a skoro všechno, snažím se zdokonalovat, i když mi to někdy moc nejde. Pro mě je ale nejdůležitější, že z toho mám radost a ještě větší radost mám, když mě ty moje výtvorky někdo pochválí. Samozřejmě že i tak pořád zůstává pochybnost, jestli nejsem chválená neobjektivně, pouze ze známosti. No, snad to tak není vždycky. Když si tak někdy prohlížím různé fotografie už opravdu zběhnutých, moderní technikou vybavených profesionálních fotografů, tak se mi někdy až tají dech, jak moc umí fotografie v sobě zachytit atmosféru daného místa a času. Jak jsem sama zjistila, u fotografování si člověk náramně odpočine, pokud nepočítám hysterické záchvaty nad stále utíkajícím, nespolupracujícím vyhédnutým modelem fotografovy touhy. Pokud nepodlehnete příliš vysokým ambicím a nebudete se bezhlavě honit za tím nejlepším a bezchybným výsledkem, věřte mi, že si tuto zábavu zamilujete a nudit se taky rozhodně nebudete :)
Protože jsem toho už napsala hodně a nějaká ukázka tvorby podle mého názoru neuškodí, pochlubím se s některými mými nejoblíbenějšími obrázky, které jsem "vycvakla" a které vám snad, i když mají k dokonalosti hodně daleko, udělají alespoň trochu radost a budou vás snad i inspirovat ... :)
P.S.: K fotografování patří neodmyslitelně také konečná úprava fotek, ať už v jakémkoliv grafickém programu. Někteří to odsuzují, fotka je prý nejkrásnější a nejpřirozenější ve své původní podobě, jiní a k nim patřím i já, si naopak myslí, že pokud to jsou úpravy vkusné, nepřehnané a dobře "padnoucí", tak naopak fotografii mohou vylepšit a vyzdvihnout její hlavní motiv. Ať už zastáváte jakýkoliv názor, mějte prosím na paměti, že nejsem ani v tomto směru žádný profesionál, prostě mě to jen baví a moc dobře vím, že se mám ještě hodně co učit. Začít se ale nějak musí ... :)
A tady je pár stránek, mých oblíbených, kde můžete nejenom obdivovat umění amatérských či profesionálních fotografů a ptát se, jak to jen dokážou, ale případně i sami přispět svou tvorbou a poradit se, co a jak ještě zlepšit :)

Jak Goghův obraz inspiroval astronomy

23. listopadu 2005 v 15:23
Datum vzniku obrazu Vincenta van Gogha "Bílý dům v noci" určili američtí astronomové z Texasu. Naprosto přesnou dataci jim umožnila identifikace na obraze zachycených hvězdných objektů, v tomto případě Venuše. Na základě tohoto "objevu" upozorňují odborníci na malířův skvělý smysl pro detail, a to přesto, že noční oblohu ukazuje jen pět dalších obrazů van Gogha. Výpočet polohy Venuše provedl počítačový program. Předtím ale museli astronomové z týmu Donalda Olsona ze Státní univerzity jihozápadního Texasu lokalizovat stavení, které posloužilo za předlohu.
U domu ve městě Auvers-sur-Oise severozápadně od Paříže pak Američané zjistili úhel malířova pohledu. K takto vypočtenému datu - 16. června 1890 - Olson podotýká: "Kolem sedmé hodiny večer na dům ještě dopadají poslední paprsky slunce, ale jakmile slunce zapadne, Venuše se stane velmi jasnou a zřetelnou." Podle Olsona proto obraz vznikal nejspíš v podvečer a večer a byl malován odspoda vzhůru... Ve 30. letech byl obraz, který vznikl pouhých šest týdnů před malířovou sebevraždou, ukryt před německými rabovači, poté zmizel a byl objeven v Rusku v roce 1995.

Chicago - město, které dalo světu mrakodrapy

22. listopadu 2005 v 20:36 |  Architektura
Osmého října 1871 zachvátil Chicago obrovský požár. Trval celých 36 hodin a v plamenech zahynulo několik stovek lidí. Tato katastrofa, která zničila třetinu města a celé centrum zanechala v troskách, se stala důležitým impulzem k modernizaci. Staré, převážně dřevěné domy nahradily moderní mrakodrapy s ocelovou konstrukcí a Chicago se stalo kolébkou moderní architektury.
Z trosek a popela zakrátko vyrostlo nové velkoměsto. Zatímco před požárem mělo Chicago necelých 300 tisíc obyvatel, o deset let později to bylo již půl milionu a v roce 1890 jeho populace překročila jeden milion. Rychlý růst počtu obyvatel měl za následek nárůst cen pozemků. Potřeba vměstnat na co nejmenší plochu co největší počet bytů či kanceláří nakonec vedla k opravdové revoluci v architektuře a stavebnictví. Přestože podobný vývoj prodělal i New York či Boston, první krok směrem k moderní městské architektuře byl učiněn právě v Chicagu.
Desetipatrová budova pojišťovny Home Insurance z roku 1885 je považována za první mrakodrap vůbec. Architekt William L. Jenney (1832-1907) v konstrukci poprvé plně využil ocelový skelet nesoucí tíhu stavby místo opěrných zdí. Toto odlehčení celkové struktury stavby bylo základem vývoje moderních výškových budov. Evropští funkcionalisté o několik desetiletí později vlastně neudělali nic jiného, než že do důsledků rozpracovali možnosti, které toto řešení nabízí.
Změna v konstrukci se brzy projevila i navenek a přinesla zcela novou estetiku, vyznačující se důrazem na jednoduchost a účelnost. Většinu plochy průčelí nových mrakodrapů zabírala okna a dekorace fasády se nejčastěji omezovala jen na jednoduché ornamentální pásy oddělující jednotlivá podlaží. Bohatší výzdobu mívalo pouze několik spodních pater, ve kterých sídlily obchody a jejichž zdobnost měla upoutat pozornost lidí na ulici.
Nejlepším příkladem tohoto řešení je obchodní dům Carson Pirie Scott. Přízemí a první patro jsou rámovány bohatým litinovým reliéfem s rostlinnými motivy, zatímco zbývajících deset pater je obloženo bílými keramickými dlaždicemi a ponecháno prakticky bez ozdob.
První mrakodrapy byly dlouho vnímány jen jako inženýrské stavby a jejich jednoduchý design byl také často spíše výsledkem snahy investorů omezit stavební náklady na minimum nežli jasně formulovaným uměleckým programem. Jedním z prvních, kdo rozpoznal svébytnou architektonickou hodnotu těchto staveb, byl začínající vídeňský architekt Adolf Loos, který navštívil Chicago v polovině devadesátých let. Právě Evropané často dokázali ocenit americkou architekturu mnohem víc než samotní Američané.
Architektonický styl raných chicagských mrakodrapů z období přelomu století je označován pojmem chicagská škola. Jejím hlavním představitelem byl Louise H. Sullivan (1856-1924), který v Chicagu působil od roku 1873. Sullivanovy stavby, mezi něž patří i již zmiňovaný obchodní dům Carson Pirie Scott, se vyznačují promyšlenou kompozicí a účelností na jedné straně a složitou, takřka secesní ornamentální výzdobou na straně druhé. V evropské architektuře má k jeho dílu blízko Otto Wagner, učitel našeho Jana Kotěry a Josefa Plečnika. Není také náhodou, že Sullivan bývá označován za autora výroku "forma následuje funkci", který se stal programovým heslem funkcionalismu.
Dalšími významnými představiteli chicagské školy byli například architekti Adler, Burnham, Root nebo Holabird. Volně k ní lze přiřadit také vůbec nejvýznamnějšího amerického architekta Franka Lloyda Wrighta (1867-1959), který své první zkušenosti získal v ateliéru Louise H. Sullivana. Zatímco chicagská škola je však spojována hlavně s architekturou komerčních a administrativních budov, Wright se v Chicagu, kde žil a pracoval do roku 1909, specializoval hlavně na předměstské rodinné domy. Dobrým příkladem respektu, kterému se americká architektura počátkem století těšila v Evropě, je skutečnost, že první knižní vydání Wrightových projektů a nákresů nevyšlo ve Spojených státech, ale v Berlíně.
Ve dvacátých a třicátých letech se v Chicagu stavělo v podstatě stejně jako v dalších amerických velkoměstech. V módě bylo elegantní, leč trochu těžkopádné art deco. Přesto i v této době poznamenalo Chicago americkou architekturu zásadním způsobem. Ambiciózní soutěž o "nejkrásnější kancelářskou budovu světa", ze které vzešel projekt neogotického mrakodrapu listu Chicagu Tribune, vyvolala širokou diskusi o roli moderní architektury. Ačkoliv vítězný návrh vycházel z historismu, výsledkem této debaty nakonec bylo, že moderní dům by měl být stavěn v moderním stylu.
A co se týče modernosti, byla tehdy Evropa o pěkný kousek napřed. Je tedy jedině logické, že to nakonec byl Evropan, kdo vzkřísil zašlou slávu chicagské školy. V roce 1938 přijel do Chicaga berlínský architekt, bývalý ředitel Bauhausu a autor brněnské vily Tugendhat Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969), aby zde učil na Illinois Institute of Technology. Jeho vliv na poválečnou americkou architekturu byl natolik výrazný, že bychom jej s trochou nadsázky dokonce mohli označit za druhého vynálezce mrakodrapu. To už je ale trochu jiný příběh.
Představitelé Chicaga si velmi dobře uvědomují význam a důležitost historické architektury svého města. Různé architektonické procházky či projížďky jsou také jedním z největších lákadel, které město turistům nabízí.
Od konce šedesátých let proto na radnici funguje speciální komise pověřená ochranou chicagských pamětihodností. K dnešnímu dni je na jejím seznamu bezmála dvě stě památkově chráněných budov, což je na americké poměry určitě hodně. Onen první mrakodrap na světě se však bohužel nedochoval, neboť byl zbourán již počátkem třicátých let.
Moderní charakter chicagských mrakodrapů z přelomu 19. a 20. století člověka překvapí. Evropská moderna a funkcionalismus se najednou jeví mnohem méně zajímavé a originální než dřív. Jenže i kdyby evropští architekti skutečně jen pokračovali v tom, co vymyslela již chicagská škola, nebýt jich, Američané by nejspíš nikdy nevěděli, jak skvělou architekturu v Chicagu mají.

Další články


Kam dál